Rovnou na obsah Rovnou na menu
Menu
Obec Náklo
ObecNáklo

Zápisky a vzpomínky

Různé zápisky Františka Chytila

Jáchymov

„Léta Páně 1875 byl založen Jáchymov po zrušení Kláštera Hradisko, na den sv. Prokopa 4. července t. r. Pole bylo rozděleno jáchymovským, nákel-ským a  mezickým chalupám a Kocandě, byl tam nějaký Kubáček, jeho žena prý to pole dostala od těch premonstrátů darem."

Dráb

„Posledním drábem byl nějaký Kupka, který měl ten dům, co teď má Tobiáš Mauler, ten ho prodal ňákému Antusovi, pokřtěnému Židu, který byl děd toho nynějšího T. Maulera čís. 12."

Škola

„Ku konci předešlého století 1700 byla škola tam, kde jest nyní č. 36. Odtud starší lidé do nedávná říkali na staré škole."

Peníze

„Pro památku jsem postavil, aby když drahné léta pominou, také naši potom¬kové věděli, jaké časy jednou bývaly, když byla veliká nouze s  penězi nebo peněz byla hojnost, ale jen o drobné byla potíž. Nebo handlíři a kramáři (kupci) a hospodští to táhli velký výdělek, když někomu měnili banknot (papírový peníz) a také se dvouzlatka přetrhovala, když někdo chtěl platit jeden zlatý. Když chtěl platit 30 krejcarů, tak zas přetrhl jednu zlatku na půl a tak se pořídil. Když chtěl dát 15  krejcarů, tak tu půlu zase přetrhl a dal jenom čtvrtku anebo když chtěl dát 5 krejcarů, tak přetrhl dvacetník na půli, když chtěl dát 3  krejcary, tak zase pětník roztrhl na půl a tak zase pořídil a také jsem nechal na památku 2 desetní¬ky ostatní, ale přišlo to náhle, tak že jsem se neponadál, že by se zrušily. Abych též pro památku u každýho jeden nechal, nebo se střídaly, že některý ty peníze mnohý člověk ani nepoznal a již zase byly ty tam. A to bylo 1848-1849-1850-1851, kdežto pořád se měnily, jedny druhé rušily.

Robota

„Léta Páně 1775 dne 11. Sept. (září) stalo se pořízení od říšsko-královského úřadu že jsme museli jeti do Unčova města z každej obce rychtář se dvouma sousedama, totiž Jiřik Zbořil purgmistr a Šebesta Hrabal soused. Tam císařská komise čtla nové ustanovení robot a také takové patenty rozdávala celému kraji olomouckýmu a my jsme takové přinesli."

Kroje

„Toho roku (1788) také nastalo toto nového. Při naši starosti že při svatbách musely nevěsty bez věnců na zdavky v šátkách chodit. První nevěsta byla bez věnců Anna Kameničkova z Nákla, kterou sobě vzal Isidor Holcar z  Mezic."
Smlouvy svatební Náklo 1726
„Smlouvy svadební poctivého mládence Jiříka vlastního syna Tomáše Vyhlídala s poctivou děvečkou Kateřinou vlastní dcerou Jana Sklenáře - obouch sousedů nákelských
Léta Páně 1726 dne 22. Fbr. (února) za fojta Jiříka Zatlukala, purgmistra Františka Němce, konšelů Norberta Zahrady, Martina Sklenáře, Šebestu Pokornýho, Jiříka Koutnýho, Jana Vrbku, Vávru Večeře a Josefa Pospíšila.
Za toho práva staly se smlouvy svadební cely a dokonaly a v ničem neporušeny mezi osobami těmito,totiž poctivým mládencem Jiříkem vejš jmenovaným z strany jedné - a poctivou děvečkou Kateřinou vejš jmenovanou z strany druhé - a to takový, že Jiřík vejš jmenovaný, ten čas mladý ženich, z odsouzení Pána Boha všemohoucího, z vnuknuti ducha sv. a z nařízení církve sv. křesťanské katolické bére sobě poctivou pannu Kateřinu za pravou a věrnou manželku a přijímám ji do statečku svého, kterýkoliv mám z požehnání božího a neb bych ještě míti mohl buď po rodičích svých milých, bratřích, sestrách, pozůstalých krevních blízkých neb dalekých aneb kdyby jeho táž Kateřina manželka má doptati mohla v městě, městečku, ve vsi mně spravedlivým nápadem přináležející hned po ty hodině velebným knězem katolickým oddání a těch smluv svatebních dokonání mocnou hospodyni a dědičku činím, nic sobě nevymiňujíc.
Tím způsobem poctivá panna Kateřina, ten čas mladá nevěsta, vidouc k sobě takovou lásku od mladého ženicha, pánův a přátel k  tomu přižádaných prokázanou, bére sobě poctivého mládence Jiříka vejš jmenovaného za pravého a věrného manžela a přijímá jej do statečku svého, kterýkoliv má z požehnání Božího aneb by ještě míti mohla buď po rodičích svých milých, bratřích, sestrách, přátelích krevních blízkých neb dalekých aneb kde by se jeho ten Jiřik manžel její doptati mohl buď v  městě, v městečku ve vsi mně spravedlivým nápadem přináležející hned po ty hodině velebným duchovním otcem oddání a těch smluv svadebních dokonání mocným hospodářem a dědicem činím, nic sobě nevymiňujíc.
Při těch smluvách svadebních byly zejména tyto osoby:
(Ze) strany mladého ženicha byl:
Martin Sklenář, Jiřík Vyhlídal z Příkaz, Jan Běhal, Franta Dočkal z Nákla.
Ze strany mladé nevěsty byl ouřad svrchu psaný.
Stalo se v dědině Náklo dne a léta nahoře poznamenaného.
Vymiňuje se, když mu bude potřeba, totiž Josefovi, bratru jeho, veselí na dva stoly doma a na dva do krčmy a po veselí dvě měřice pšenice a dvě měřice rži Jiřik jemu povinen dáti bude.
Jiřík hospodář tomuž Josefovi bratru svému má složiti 50 fl (zlatých) na termíny pomaly 3 spláceti.
Tomáš otec vymiňuje sobě světničku.
Item (dále) v sadě všeckyho, co dá zem společné užívání.
Roli na 3 měřice na dílech od Příkaz a hračice.
Louky na fůru 2 měřice."

Žně ve vzpomínkách pamětníků z Nákla

Zralost zrna se poznala podle toho, že bylq moučné, že se dalo přelomit přes nehet, případně skusem mezi zuby. Obilí se sekalo podle pořadí: žito (ryž), pšenice, ječmen a jako poslední oves. Ručně sekali obilí nejdéle majitelé výměr do 20 měřic, kde se mechanizace prosadila nejpozději, jinak se sekal ručně okraj pole, obsékal se, aby mohly na pole vjet žačka nebo samovaz. Kosa byla opatřena hrabicí, tedy třemi dřevěnými ohnutými pruty osazenými kolmo na kosiště, která odkládala obilí posečené na obilí dosud stojící. Stejně se později sekalo luňákem, což byla dřevena konstrukce vyztužená dráty a přetažená plachtou. Luňák hrabici nahradil na počátku 20. století. S luňákem se pracovalo lehčeji, obecně se říkalo, že starší generace, která ještě sekala hrabicí, uměla sekat „velmi lehce". Některý sekáč potřeboval i dvě ženy, které za ním odebíraly posečené obilí.
Kosa i kosiště se kupovaly v místním obchodě, kosa se vybírala tak, že se uchopila volně za krček a kleplo se s ní, nesměla „křapčet", ale zvonit. Měkká kosa se dříve ztupila, tvrdá vydržela déle, ale hůře a pomaleji se kula. Když při kutí se neťukalo na okraj kosy, ale příliš směrem dovnitř, kosa „zlpatěla", zvlnovatěla. Naklepávala se na „babce", která se nosila i na pole.
Lopaťáky, které dělaly rovnější a rovnoměrnější pokládky než při ručním sečení nebo sečení žacím strojem, se začaly užívat až po roce 1918. První stroje na sečení obilí byly travní žačky, na něž se montoval plech, který posečené obilí nahrnoval tak, že zůstalo opřeno o  stojící obilí. Za strojem se muselo odebírat, nebylo to ale třeba, když se místo plechu dala: „branka" a „sekalo se na branku". Branka byla z  latěk, široká jako sekací lišta a zadržovala posečené obilí. Branka se ovládala nožní pákou - pří sešlápnutí se branka zvedla zadní stranou, hráběmi (byly širší a měly řidší zuby než běžné hrabě a měly šikmé držadlo) se obilí stáhlo z plošiny žacího stroje a zůstalo ležet na poli jako pokládka neboli hromádka. První samovaz v obci byl u Vrbku z č. 6, za války pak byly přiděleny dva samovazy „Bezarabcům ", tj. německým rolníkům -přesídlencům z Bessarabie, pro něž za 2. světové války byly zabírány v obcích grunty. Po válce zůstaly samovazy v Nákle. Povřísla, která se dělala do zásoby v zimě, a před použitím, aby se netrhala,  
se musela namáčet, pomáhaly často prostírat na poli děti. Na povřísla se kladly dvě pokládky, někdy i dvě a půl, snopy zavazovali většinou muži.
Od třicátých let se vázalo do „špagátů", provázků s uzlem na konci, na kterých byly navlečeny červeně, modře nebo jinak barvené destičky (kolíčky). Ženy měly špagáty u pasu a odebíraly je podle potřeby, samy si je i prostíraly. I do špagátů vázali většinou muži. Snop stáhli, v  jedné ruce drželi kolíček, druhou rukou omotali kolem špagátů pod kolíčkem opačný konec špagátů a po stažení konec podstrčili pod špagát stahující snop. Ten dobře držel a snadno se u mlátičky rozvazoval. Špagáty se obecně rychle rozšířily, protože tak odpadlo ruční mlácení žita na povřísla a jejich pracná výroba. Snopy se pak při celé další manipulaci kladly „sukem" (uzlem) dolů.
Na pokládkách, zejména když bylo mokro, se obilí nechávalo 3 až 7 dní nesvázane schnout; když pršelo, pokládky někdy prorostly k zemi. Na pokládkách se nechával schnout ječmen a zejména oves. Když se vezl oves hned z pole bez proschnutí, tak se ve stodole „zapotil". Pokud nebylo dost povřísel, vázalo se obilí, hlavně žito a pšenice, do snopů povřísly, které se dělaly přímo na poli z posečeného obilí tak, že se vzalo obilí do hrsti, stébla se rozdělila na dvě poloviny a klasy se křížem stočily a  rozložené povříslo se položilo na zem „sukem" nahoru.
Mandele se skládaly tím způsobem, že na přehnutý, zalomený spodní snop („podlomek"), se skládaly další snopy, vždy ve spádu, takže v případě deště nezatékala voda ke klasům uvnitř mandele. Snopy se dávaly vždy dva a dva proti sobě, aby klasy zůstaly schovány v mandelů, horní snop, „klobouk", byl otočen „řetím" vždy po směru nečastějších větrů. Vrchní snop, klobouk, se někdy částí klasů ze dvou stran přivazoval ke spodním snopům. Mandele se dávaly vždy dva až čtyři blíž k sobě, aby se při nakládání nemuselo stále pojíždět.
Sváželo se koňským nebo kravským potahem na žebřinovém voze, někdy se na něj dávala plachta zvaná „voznica", aby se netratila zrna. Plachta měla „uši", kterými se uchytila na horní část žebří.
Snopy se kladly zepředu nebo zezadu, v první vrstvě obvykle po dvojicích (samovaz dělal malé snopy, dávaly si i tři vedle sebe) tak, že první dvojice se dala „řetím" ven a  další opačně mírně šikmo až do výše žebří. Žebří bylo šikmé, proto do dalších vrstev kladlo více snopů vedle sebe. Pak se dávalo kolmo na ně „řetím" ven do stran vozu vždy po třech vrstvách, obvykle šest vrstev, aby vůz projel „vratama" (průjezdem). Pavéza se nedávala, snopy „držely". Do stodoly se kladly snopy v řádcích obdobně jako na vůz, někdy se část obilí „odmlátila" (tedy vymlátila) dřív, ostatní se mlátilo později. Dělali to i rolníci, kteří měli menší „humno" (stodolu). Později se mlátívalo přímo „z pole", ušetřila se řada pracovních operací, a tedy i pracovních sil. Napřed se navezlo několik vozů, pak se začalo mlátit. Starší rolníci často jen jezdili s fůrami, vraceli se s prázdnou na pole, cestou převzali fůru plnou, jedoucí z  pole.
Původní mlácení se dělalo ručně, cepem. Svázané snopy se rozložily kruhem mezi oplotí a mlatci je obešli kolem a „oklepali" cepy, pak se snopy obrátily a znovu oklepaly. Část z nich se pak dala bokem do špalety nebo za humno (rozprostřené by na mlat nevešly). Snopy se rozvázaly a rozprostřely, opět kruhem, každý tak na plochu 1,5 m, opět se oklepaly a a opět se obrátily a po čtrtém oklepání se sláma dala bokem. Obilí se shrnovalo na prostředek již po oklepání snopů, pak po čtvrtém oklepání se shrnulo všechno. Sláma se vázala do „otýpek" a  dávala se do stodoly. Někdy se část žita (řeže) nechávala, až budou mrazy, a pak se mlátila na slámu pro povřísla, ale lépe se dělala povřísla ze slámy z čerstvě posečeného obilí. Skladováním ve stodole navíc hrozilo nebezpečí škod, které působily myši.
Kdo umí mlátit cepem, umí i tancovat, říkávalo se. Souviselo to s tím, že mlácení více mlatců muselo mít svůj rytmus, který se udržoval pomocí říkanek podle počtu mlatců.
Revoluci ve sklizni obilí přinesly mlátičky. Původně především spolkové, bylo jich několik, velké poháněné „dampfem", parní lokomobilou, k nejmenším patřil „kocórek", domkařská mlátička s  elektromotorem, který se později prosadil i u velkých mlátiček. Mlácení žentourem jako hnací jednotkou mlátičky předcházelo rozšíření elektřiny. Do zentouru byli zapraženi většinou koně, byly ale i žentoury kravské. Místu, kde chodil pár koní v kruhu a poháněl žentour, se někdy říkalo „rajtšule". J. Vrbka uvádí, že žentoury byly na každém gruntě a v každé chalupě, nejvíce se začaly rozšiřovat v období 1880-1890. Kolem roku 1890 je v Nákle doloženo 22 žentourů.
Od třicátých let měli někteří rolníci svoje mlátičky nebo si je kupovali dva rolníci společně. Drobní rolníci, „vrtlaři" (vrtěl = polovina měřice = 0,2 ha), kteří měli v  pachtu kolem jedné měřice, mlátívali vždy u někoho. V roce 1931 — kromě početné skupiny vlastníků malých výměr - bylo v Nákle 29 pachtýřu s  výměrou 0,5 až 1 ha. Mlátící složení - parní stroj, mlátička a lis - se půjčoval nejprve od J. Bednáře ze Štěpánova, se kterým po dobrých zkušenostech byla v roce 1892 uzavřena smlouva o stálém nájmu s tím, že za hodinu mlácení dostával 2 zl a 25 kr. Smlouvu s ním zřejmě podepsalo „mlátící družstvo", které později koupilo vlastní složení od fy Umrath Praha. Lokomobila byla časem vyměněněna, mlátička fungovala ještě v roce 1945.
Mlátičky změnily mnoho na životě vesnice, neboť před jejich zavedením se ve stodolách cepy mlátilo celou zimu. U mlátičky - podle velikosti a její technické úrovně - bylo třeba mnoho pracovníků a  mlácení se tak stávalo i společenskou záležitostí s řadou zvyků.
Jeden pracovník podával na stůl mlátičky a podle vzdálenosti mu pomáhali další, na stole klečela žena, která rozvazovala snopy, „byla to práce za trest, klečet, v prachu", od ní bral obilí „davač", rozprostřel je, vložil do bubnu a když buben zabral, obilí mírně přidržel, aby stroj šel plynule. I u menších mlátiček byli dva davači, kteří se střídali. Každá mlátička měla svého strojníka, který se staral o chod a u „dampfu" měl na starosti i topení. Uhlí bylo černé (hnědé se objevilo až za 2.  světové války) a kupovalo se u místního obchodníka, který vždy obešel vesnici, převzal objednávky (uhlím se topilo i doma nebo při přípravě krmení pro dobytek), pak objednal celý vagón a zájemci si brali uhlí přímo na nádraží. Pokud nebyl samovázací lis, osm žen odebíralo a vázalo slámu, další pomáhaly s jejím uložením, dvě ženy se staraly o ohrabky, jedna žena je pomáhala uklízet a dvě ženy byly u plev - jedna je dávala do koše a druhá tahala na patro.
Na odnášení pytlů s obilím byli dva až tři muži - podle vzdálenosti na sýpku. Na sýpce na schodech měli připraveny koláče a pivo, protože šlo o těžkou práci. Paní Spáčilová vzpomíná na studenta Jana Opletala ze Lhoty, který pomáhal u sestry v  Příkazích mlátit a odnášel sám obilí na komoru, což byl mimořádný výkon.

Obec

Aktuální teplota

19.3.2024 08:03

Aktuální teplota:

--- °C

Vlhkost:

--- %

Rosný bod:

--- °C

Pranostiky

Pranostika na akt. měsíc

Nechť si duben sebelepší bývá, ovčákovi hůl přec jen se zasněžívá.

Pranostika na akt. den

Když se fialka sklání k zemi, bude brzo pršet.

Partneři obce