Ze starší historie Mezic

První písemná zmínka o obci bývá skoro vždy důvodem k  oslavám, i když jen výjimečně je to datum, kdy osada nebo město byly založeny. Naopak je pravidlem, že se většinou jedná o majetkoprávní záznam, který jen dokládá již existující obec. Tak je tomu i u Mezic a  první písemné zmínky o obci v roce 1351. Úrodná krajina kolem Moravy má dlouhou tradici osídlení, dávno před prvními písemnými záznamy.

Nezvyklé, i když ne zcela ojedinělé, je postupné rozdělení Mezic mezi různé vlastníky. Počátkem bylo vlastnictví drobné šlechty, kde se vlastnictví měnívalo velmi rychle. První zpráva je právě z roku 1351 -a je i první písemnou zmínkou o Mezicích - a souvisí s prodejem dvora v  Mezicích, který Jitka z Mezic prodala Jitce z Unčovic. V dlouhém seznamu se objevují mezi majiteli zástupci drobné šlechty z okolních obcí. Během majetových převodů je v roce 1390 první zmínka í o mezické hospodě.

Ve sporu Slávka z Dobré Vody s měšťany města Litovle se prokázalo, že Litovel na základě královské listiny získala pozemky v  Litovli a že v letech 1359 a 1361 seděl v litovelské radě Jan z Mezic. Litovelský majetek se pak roz¬šířil roku 1475. Olomouc zakoupila svůj podíl v roce 1546.
Postupně se Mezice rozdělily mezi 3 vlastníky, i když i jejich podíly se bě¬hem času měnily.

Městu Litovel patřily:

• domky č.l, č.39, č. 44 a č.46
• chalupy č.2ač.23
• půllány č. 5, č.7, č. 11 č. 14, č. 15 ač.25

Městu Olomouci patřily:

• domek č. 40, č.42, č.47, č.55, č.58
• chalupa č.6, Č.19, č.29, č.30, č.31, č.32, č.37 (+ hospoda)
• půllán č.4, č.26, č.27, č.28, č.38

Zbývající půllány, chalupy a domky patřily pod panství kláštera Hradiska a podle evidence z roku 1708 měl klášter největší podíl na Mezicích. Přispělo k tomu určitě i to, že v letech 1594 až 1608 koupil klášter od olomouckého měšťana Fišera v Mezicích 14 selských statků.
Z  tohoto hlediska se také velké části obyvatel Mezic týkaly „ Artykule" z  roku 1732, které s odstupem času vypovídají i o charakteru doby, životě a osudech obyvatel obce.

„Artykule pro Mexice u Olomouce"

„Artykule" jsou obecním řádem, vydaným vrchností, tedy klášterem Hradisko, jsou zajímavým a ojedinělým dokladem své doby. Proto jsou přepsány celé a vysvětlující poznámky jsou až za textem.
„Léta Páně 1732 z dostatečného nařízení a ustanovení důstojně velebného, našeho urozeného Pána, Roberta, Pana...sv. řádu Premonstrátského preláta a slavného kláštera Hradiska opata, budou povinni rychtář, burgmistr, ouřad spolu s sousedama jejich poddaných dědiny Mezic, slavného kláštera Hradiska, následující punkta, na pozor vzíti a takové svorně neb obyčejně k dobrému nyní, a na časy budoucí se vší pilností zachovati, a  takový nejméně třikrát v roce v hromadě všichni pospolu jsouc nahlas přečísti a ve všem náležitě zachovati, jak to následuje:
1. Ouřadové dobrý a chvalitebný pořádek na obci držet, bohabojně život
vésti, na obci s dobrým příkladem ve všem předcházeti.
2. Svoje děti neb mládež ke katolické víře vésti, a pobožně jich vyučovati,
do školy posílati, čísti a psáti učiti dáti.
3. V sirotčích věcích neb v testamentu dobrý pořádek držet a všeho bez od
kládání plně poznamenati dáť, a potom pak sirotčímu bez odkládání odvésti dáť.
4. Nejprvnější povolání neb citování pana sirotčího v takových nebo jiných
příčinách podostaviti a podle potřeby jemu věrnu zprávu dáti a uděliti.
5. Při přijímání sirotčích peněz má purkmistr s jedním přísežným to
spravovat', jistej pozůstalosti na penězích nic za sebou nezadržet, nýbrž do sirotčí
kasy co nejspíš věrně odvést.
6. Purkmistr v příjmu a odvádění peněz kontribučních pilností, nějak posavad
se stávalo, proukázati má a musí.
7. Rychtáři mají všechny panské platy a poplatky při každém termine
vyupomínať a do klášterských důchodů při každém termíne odváděti.
8. Vedle nařízení poddané včasně na robotu vypraviti a při správě, jestli
všechno se náležitě vykonalo, věrně vyjeviti a podle svého juramentu užitek
panský observírovati.
9. Přístka se konečně zapovídá a trpěti se nemá pod pokutou 3 R, kterú obec
pokaždé, kdykolivěk se proti tomu ustanovení činí a zastiženo bylo, do důchodův
složiti má.
10. Střílení na veselích a hodech, strojení různic pod složením 3 R pokuty
se dokonale zapovídá.
11. Také kouření, obzvláště v domech, pod pokutou a j istým trestáním ostře
se zapovídá.
12. V domech neb chalupách předivo, jak v některých místech ten obyčej
jest, nesušiti. Jestli by se na některého proneslo, že by proti tomuto ustanovení jednal, ten má bez ohledu a milosrdenství svého gruntu zbaven a z panství (vyhnán) bejti.
13. Kde ač posaváde žádné pazderně vystaveny nejsou, tak se taková obec
vynasnažiti má touž sobe vystaviti dáti.
14. Tak také obec s verbuňkem a s dostavením dostatečných rekrutův po do(šlém) nařízení se časně zaopatřiti a žádné slabé - neduživé, nýbrž zrostlé, silné a zdravé pacholky bez odkládání časně představit. N.B. Kdyby některý zbytkem byl, nechť on jest cizí nebo poddaný, dobrovolně na vojnu vzíti, takového cizí obec bez vědomosti milostivé vrchnosti prodati neb dopříti plátno
býti nemá a pokutu, by se proti tomu ustanovení stalo, taková obec těžce trestána bude.
15. Při stavení sirotkův připsanou do služby popřijednanou služební čeleď jeden druhému zanechávati a odváděti nemá pod pokutou obci zanechávající.
16. Při koupení nebo nastoupení gruntu selského neb zahrady má každý při svém pňjmení, které on po otci má, zůstati a žádného jiného příjmení od sousedů nedáno býti, aniž se držeti a kupy dle domluvy do register gruntovních včasně dáti vepsati
17. Strany zastavení role od gruntu má se žádnej neopovážit bez vědomí mil. vrchnosti a majícího působného dovolení něco takového činiti. Jestli by se státi mělo a na takového se v  pravdě proneslo, takovému má se všechno obilí kontrabantýrovať a další disposice u purkmistra na vesnici složiti.
18. Každý rychtář jest povinen vedle svého juramentu o každým nedbanlivým aneb nemocným hospodáři na gruntě neb na časné zahradě milostivé vrchnosti zprávu učiniti a to z tej příčiny, aby místo neb grunt spuštěny nebyly a  držitel toho do větších dluhův nepřišel a se nezavedl.
19. Taky obec ta má nad tým bejt a to sobě poručeno mít, aby vždycky dva vírohodní sousedi v jejích příčinách neb správách sem k ouřadu se vypravili.
20. Myslivec a hajný v lesech na mladých sečích skrz dobytek škodu činiti neodpouštět a žádnej nevěry se nedopouštět. Kde pak ale poddaným prodané dříví v panských lesách časně zdělati dáti, aby takové přes svatého Jiří všechno vyvezeno bylo, pozor míti, nicméně na hranici v těch hraničních lesách bedliví bejti a jestli by jeden neb druhý hraniční strom neb kámen přivyvážen byl, milostivé vrchnosti takové včasně uvésti v známost, aby to vrchnost shlídnouti dáti mohla.
21. Každý hospodář má na svou čeládku pilný pozor míti, obzvláště vnoci, aby skrz jejich neopatrnost' nějaký škodlivý oheň, jak se až dosud stává a mnoho lidí do chudoby uvádí, nevyšel, nýbrž ve čtyřech nedělích komíny skrz jednu osobu ouřadní a druhou z obce visitiruvat a skrz každého hospodáře domu svého vyčistiti a vymetati dát.
22. Jak taky mezická obec má své desátky svému panu faráři, pod kteroužto správou duchovní patří, jistý cinz odváděti.
23. Hraničně kameny v poli vystavené častěji visitirovať a kdyby nějaká pochybnost' byla, v známosť uvésti, aby se meze sousedstvem včasně upraviti mohla.
24. Každý hospodář, u kterého by se jeho služebník, nechť jest muž neb ženského pohlaví, nepoctivě zachoval, má bejt desíti řuntami vosku spokutován a  na chrám Páně obrácen.
25. Aby před ty takové sirotky, kterým by se křivda děla aneb kteří od svých hospodářův svou vysloužilou mzdu neb službu dostati nemohou, předně vyslyšeli a ty hospodáře k zaplacení přidrželi, než by to před milostivou vrchnost' přijíti mělo.
Posledně pak, poněvadž již od starodávna povinnost'jest', aby ty dědiny v těch zdejších panských mlejnách, ke kterýmžto patří, všechno to obilí, kteréžto pro své domácí vychování potřebují, mleti dali, tak tehdy obec ta v lhotském mlejně své všecko potřebné obilí mleti a šrotovati a  jinšího cizího mlejna pod pokutou a ztracením toho všeho obilí neužívati a nepotřebovati má, aby ani mlynáři, kteřížto pod platem mlejny panské mají, že poddaní v cizích mlejnech melou a též to sobě málo na plat zasloužiti mohou, výmluvy nemnožili."

Vedle obecného nabádání poddaných k víře, je stejně důrazně připomínána potřeba vzdělání a to dlouho před reformami Marie Terezie a projevilo se zde odlišné myšlení duchovní vrchnosti, tedy kláštera Hradiska.
Zmínka o sirotčích a  dílem kontribučenských penězích a odpovědném zacházení s nimi jen reflektuje dobové poměry, prohřešky proti hospodaře¬ní, zejména se sirotčími penězi, jsou doloženy - ať úmyslné nebo z nedbalosti -i o 100  let později.
Bod 8. se dotýká trvalého problému, vztahu venkovského člověka k robotě, kde přes různé represe ze strany vrchnosti využíval robotující každou možnost obejít robotní povinnosti a obecně se to dařilo natolik, že robotní práce byly velmi neefektivní a proto řada vrchností začala později využívat možnosti dohody a přechodu na plat od poddaných místo roboty.
Zajímavým dokladem je zákaz přástek pod pokutou. Odpovídá dobovým nařízením, kdy se do jednoho počítaly „ přístky, všeliké hry i noční toulání" a s tím souvisí zákaz střílení na svatbách a hodech, které se často neobešly bez úrazů.
Bod 11.  ukazuje, že s kuřáctvím se bojovalo velmi radikálně, souviselo to především se slaměnými střechami, které pokrývaly, až na nepatrné výjimky, všechny domy ve vesnici.
 
Ze stejných důvodů byla požadována stavba pazderen a byly i velmi vysoké tresty za sušení přediva, které někteří proti nařízením dosoušely v chlebové peci a pokud se přehřálo a vzňalo, chytla i střecha.
Zajímavým dobovým dokladem, a to nejen pro Mezice je bod 16., který se týká problémů spojených s příjmením obyvatel. Příjmení jako součást jména se ustalovalo od 16. století pro označení celé rodiny, ale dědičnost příjmení byla uzákoněna až za Josefa II. v roce 1780.
Přes rozdělení mezi 3 vrchnosti zůstávala řada záležitostí společných pro všechny občany Mezic. Farností patřily k Náklů a vedle návštěvy kostela plynuly mezickým povinnosti s jeho opravou, ale také s výstavbou dnešního kostela sv. Jiří, jehož stavba na místě staršího, zasvěceného témuž patronovi, začala v roce 1696. Při vysvěcení se uvádí i jméno tehdejšího rychtáře Mezic, Jakuba Hrabala a také kostelníka Jana Veselého. Skoro každá obec farnosti měla svého kostelníka, který měl na starosti nejen úklid kostela, ale také vybíral desátky a případně i vosk na svíce od držitelů „kostelních krav". Od roku 1662 jsou dokonce doloženy v  několika obměnách přísahy, které kostelníci museli skládat.
Společnou pro celou ves zůstávala i otázka vzdělání a tedy škola v  Nákle, o které je první zmínka v roce 1609, ale skutečné vyučování přináší až tereziánské reformy a statistická data z konce a přelomu 18.  století ukazují podstatné odlišnosti tehdejšího školství. V roce 1788, kdy do Náklo chodilo 40 žáků z Mezic, měla celá škola 374 zapsaných žáků a v roce 1809 400. Proto také inspekce přikázala, že učitel musí mít k  ruce dva pomocníky. Je sice pravda, že málokdy přišli do školy všichni žáci, že překážkou mohla být vedle velké zimy i začínající řada polních prací, ale i tak byly prostory nevhodné a až do postavení nové školy se učilo ve velmi špatných podmínkách. Mnohé vyřešilo „vyškolení řady vesnic", které si postavily vlastní školu: Unčovic, Příkaz, Střené a  Hynkova. Pozitivem nákelské školy pak byla „štěpnice", doložená již v  roce 1855, kde se žáci učili základní sadovnické práce.
Mnohem vážnějším dokladem pro historii Mezic je jejich podíl na sporu o robotu s olomouckou vrchností.

„O pozdvižení Unčovic, Březové a Mezic proti vrchnosti olomoucké v  letech 1679 - 1683", pod tímto názvem celé téma zpracoval olomoucký archivář a vynikající znalec historie města i jeho okolí, Václav Nešpor. Měl i osobně blízko k vesnici a její historii. Díky němu tak byla zpracována významná část z historie Unčovic, Březové a Mezic. Celá historie začíná v roce 1546, kdy město Olomouc koupilo od Václava Haugwicze z Biskupic za 8 650 grošů část Mezic, Unčovice, Březové, Cholinu a Dubčany. Ale před prodejem unčovského statku uzavřel Václav Haugwicz s poddanými Unčovic, Březové a Mezic smlouvu, podle které jim byly přeměněny roboty za plat 21 zlatých a 10 grošů a 69 slepic ročně, z  ostatních robot zůstala jen robota k rybníkům a to pololáník 3 a  podsedník 5 vozů ročně.

Pro všechny tři obce představovala smlouva cenné privilegium, na které se ale dlouho neodvolávali, i když nová vrchnost, město Olomouc, ukládala více robot vzhledem k  rozšiřujícímu se rybníkářství. K prvnímu sporu dochází od roku 1604, kdy město Olomouc koupilo od kláštera Hradisko v Mezicích 14 domů a na jejich obyvatele pak chtělo uplatnit plnou robotu. Stížnost na postup města daly všechny tři obce a spor uzavřela dohoda z roku 1612, kde se poddaní zavázali k robotě osobní i s potahy na třech rybnících u Unčovic a na pracech spojených s unčovickou tvrzí, březovským mlýnem, stavy na Moravě a říčce Kladníku, dále pak se zavázali k dovozu dříví do města a k  sušení sena. Město pak mělo za některé roboty platit - za vožení ryb do Olomouce, za sušení sena. Protože se poddaní nehlásili ke své smlouvě z  roku 1546, dalo město Olomouc dohodu z roku 1612 vložit do zemských desek a považovalo tím předchozí smlouvu za neplatnou. Po třicetileté válce, která těžce postihla město i vesnice, zanikl jeden z unčovických rybníků a vzniklý úbytek povinností v součtu všech robot se město snažilo nahradit robotami jinými: šlo o „daleké fůry", jak se nazývala formanská doprava na větší vzdálenosti a v tomto případ ě se týkala dovozu dříví a to především z Bouzova a Bílé Lhoty, ale také dovozu vína. Dále byli poddaní nuceni odebírat pivo a kořalku od vrchnosti, platit ze svého přediva i za hlásku, tedy službu, na tvrzi, i když byla v  té době pustá. Navíc odmítalo město hradit dříve běžné platy pro poddané za odvoz lejt, ryb a za dělání sena. Roboty Olomouc potřebovala pro práce na městských rybnících.

Napětí narůstalo a projevilo se díky shodě náhod roku 1679, kdy unčovický sedlák Václav Valihrach, zvaný Hambálek, ženil v Újezdě u Uničova svého syna s dcerou místního fojta a od něj se dověděl, že poddaným z Újezda pomohl při sporech o  robotu dr. Jiří Sabbatin z Brna. Nepřímé doklady pak mluví o tom, že Unčovice, Březové a Mezice konzultovaly svůj postup i s Raclavicemi a  Sušicemi na Přerovsku a s Moravičany, obcemi, které také zahájily spor se svou vrchností. Předákem Mezic byl Šimon Voheral.

Po návratu z Újezda svolal sousedy, dohodli se na jednotném postupu v há¬jení původních robot a na vyslání tříčlenné deputace do Brna za jmenovaným právníkem. Nezastihli jej, ani při další návštěvě, kdy se ale dověděli, že je v Přerově a zde se s ním dohodli schůzku na Bouzově a následovala pak jeho návštěva v Unčovicích. Právník sdělil zástupcům obcí právní nejednoznačnost jejich sporu, ale nakonec podal jejich jménem stížnost k  zemskému hejtmans-kému úřadu a ten na 20. května určil schůzku vyšetřovací komise. Ta rozhodla, 
že sedláci mají robotovat dva dny v  týdnu, třetí den vzhledem k předchozím smlouvám se má vypustit, dále pak zůstával roční plat 20 zlatých. Sedláci byli ochotní platit i 30  zlatých, ale robotovat chtěli jen jeden den a tak k dohodě nedošlo.

Město Olomouc slevilo ve věci dalekých fůr, spojených s odvozem dřeva z  Bouzovska, vyřešily se i požadované „vinné fůry" a spor o službu a  platy spojené s hláskou na unčovické tvrzi a upravily se poplatky nebo odvody ve zboží ze zpracovaného konopř nebo lnu na jednotlivých usedlostech. Město ale ne¬chtělo ustoupit od roboty 2 dny v týdnu, která se dělila podle podle výměry usedlostí tak, že majitel lánu robotoval tuto dobu se 4 koňmi, pololáník se 2 a čtvrtláník s 1 koněm, zahradníci, tedy malorolníci a lidé bez potahu 2 dny v týdnu pěší roboty. Robota totiž zatěžovala usedlost jednak tím, že musela držet a také vychovávat či kupovat potřebný počet koní, k nim držet a platit i živit nejméně jednu pracovní sílu a také část pozemků ponechat pro spotřebu krmení, která na příslušný počet koní byla nutná.

V zimě na přelomu let 1680-1681 se v Unčovicích scházeli místní i zástupci Březové a Mezic, nejČastěji u Václava Valihracha, fojta a jednání vyústila v březnu 1681 k  dohodě o společném postupu, kterou podepsalo 48 sedláků. Odmítl jen Jura HorčiČka, který se vymlouval na své postavení jednoho ze tří hajných v březovských lesech.

V dubnu nebo květnu se vypravila do Vídně k císaři deputace, vedená Václavem Valihrachem, kromě něj další čtyři uměli německy, deputaci pak doplňovalo ještě 9 členů. Protože byl císař v Uhrách, vypravili se za ním do Soproně. Císařské dekrety pak donutily správní úřady v Brně i krajský úřad v Olomouci znovu otevřít spor všech tří obcí s vrchností. Ty již od žní přesta
ly vykonávat všechny roboty, to vyvolalo stížnosti olomoucké vrchnosti a v srpnu 1681  došlo k uvěznění 4 vůdců, není zřejmé na jak dlouho, ale v září nebo počátkem října došlo k vojenské expedici proti Unčovicím, Březovému a  Mezícím, spolu s ní k dalšímu uvěznění některých sedláků.

Krajský hejtman Leopold S. Sack svolal na 12. a 13. listopadu 1681 na radnici do Litovle společnou komisi poddaných a vrchnosti. Zástupci Unčovic, Březové i Mezic, stejně jako jejich druhové, věznění v Litovli, trvali na původní smlouvě z roku 1546 s Václavem Hugwiczem. Proto bylo 11 vybraných vůdců zatčeno, uvězněno a 19. listopadu olomouckými měšťany převezeno do Brna na Spilberk. Jako nejnebezpečnější rebel byl označen Bartoň Zatloukal. Ve všech třech obcích dokázali udržet jednotné vystupování, ale věznění na Špilberku, aby dosáhli propuštění, slíbili, že přijmou nabídku vrchnosti s dílčími ústupky a koncem roku 1681  opustili špilberské kobky.

Po návratu domů ale odmítali dál robotovat, takže odmítání robotních povinností trvalo u všech tří obcí již 8 měsíců a město Olomouc jako vrchnost si stěžovalo císaři, s tím, že při celkových špatných hospodářských poměrech by neposlušnost Unčovic, Březové a Mezic mohla podnítit i širší povstání. Snaha potlačit odpor vedla v lednu a v květnu k ubytování vojska v obcích, ale jejich odpor spíše vzrůstal. Když pak došlo k zabití jednoho z obyvatel, kteří měli výhrady k vedení celého odporu i k persekuci těch, kteří v odporu nechtěli pokračovat, stěžovala si vrchnost opět u císaře a jeho dekret z  5. srpna 1682 zamítl stížnost Unčovic, Březové a Mezic a hrozil jim vysokými tresty i trestem smrti, pokud nepřijmou nabídku vrchnosti s  dílčími ústupky, ale se dvěma dny roboty. Obyvatelé dokázali, přes sílící vnitřní opozici, vzdorovat ještě do prosince 1682, a to zejména díky nesmlouvavému postoji rychtáře Václava Valihracha.
K radikálnímu zlomu v celé vzpouře došlo na jaře 1683, kdy po stálých urgencích města na neplnění císařského dekretu se rozhodl krajský hejtman vyslat v  březnu polovinu pluku vojska do vzbouřených vesnic a došlo i k zatčení předáků vzpoury. Při výslechu v Olomouci, kde nechybělo ani mučení, se určovala míra viny jednotlivých předáků, kde se statečně choval zejména Václav Valihrach, který bral všechnu vinu na sebe.

Bez svých předáků se dali zbylí obyvatelé zlomit k přijetí původní nabídky olomoucké vrchnosti a když to bylo oznámeno uvězněným, souhlasili také. Krajský hejtman při vypořádání závazků poddaných obcí a olomoucké vrchnosti se přimlouval úspěšně za snížení pohledávek a za jejich rozložení do několika let. Dobře znal bídu venkova, zatíženého robotou, který se navíc teprve nyní začínal vzpamatovávat z následků třicetileté války a stačilo málo, aby zoufalství přerostlo v otevřené povstání.

Odtud lze vysvětlit i pro mnohé překvapivě nízké tresty hlavním viníkům, které byly vyneseny 15. července 1683. Václava Valihracha, Mikuláše Vypí¬nala a Vítka Kryla odsoudil tribunál k pracím na šancích olomoucké pevnosti na 3 měsíce, zbývající 4 odsouzené jen na 4 týdny, i  když jejich provinění při¬pouštělo i trest smrti. Podstatné pro velmi nízké tresty nebyla uváděná lítost provinilců, ale skutečnost, že zkrocení rebelové přisahali věrnost a posluš¬nost.
Obec musela uhradit veškeré dluhy a tak se veřejné mínění obrátilo postup¬ně proti vůdcům vzpoury, kteří navíc ztratili pozice v obci, kdy rychtářem a jeho přísežnými se stali vlivem vrchnosti malý rolník a majitelé nejmenších gruntů.