Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • Českê

Obsah

Zemědělství a řemesla


    Pamětní kniha obce zahrnuje dobu kolem roku 1848 i starší, kdy povahu zemědělství nepřímo charakterizují i poznámky ve svatebních smlouvách a podobných právních úkonech soukromé povahy, z roku 1851 je pak zmínka o dělení obecních trávníků, kdy každý sedlák dostal 2 a každý chalupník 1 měřici pozemků, tedy asi 0,2 ha. Rozloha obecních pozemků nebyla tak veliká, jako v sousedním Nákle, kde byly velké pastviny a i rolníci z Mezic na ně již v 17. století dávali svůj dobytek, jak to dosvědčují poplatky za pastvu. Novodobé zemědělství v Mezících charakterizuje statistika z roku 1900, kdy Mezíce měly 256 ha zemědělské půdy, šlo tedy spíše o malou obec, kde se chovalo 42 koní, 169 kusů skotu, 224 vepřového a z roku 1926 je i soupis psů - 50 a koček - 89. O péci věnované chovu dobytka je první zmínka v roce 1874, kdy obec mění poplatky i podmínky, spojené s obecním kancem.
     V roce 1897  vzniklo v Mezících družstvo pro chov hovězího dobytka a ve třicátých letech i vepřového. Z třicátých let se dochovalo i účetnictví, které ukazuje, že příjmy za připouštění i výdaje s chovem byly vyrovnané. V  roce 1893 zakoupilo družstvo, složené z větších rolníků, mlátící složení, tedy mlátičku a parní lokomobilu střední velikosti na tlak 6  ATM za 8 800 K, v roce 1907 přikoupilo ještě za 3 230 K lis na slámu. Členský podíl v družstvu byl 220 K, ale rolníci si jich zakoupili většinou více, jak to dokládá zpráva z roku 1900, kdy se prodával statek č. 25 a spolu s inventářem jsou uváděny  „tři mlátící podíly á 220 K". Již před II. světovou válkou si řada rolníků koupila vlastní mlátičku a  tak činnost družstva postupně během války ustala. Naopak až do založení JZD pracovalo druhé mlátící družstvo, tvořené rolníky s nejmenší výměrou, kteří měli mlátičku poháněnou elektromotorem. Postupným dělením pozemků, zejména mezi sourozence, se stávalo, že na konci 19.století měl větší rolník rozdělené svoje pozemky i do 30 polí po celém katastru a  to prodražovalo a komplikovalo práci. Proto začala vlna scelování, která v podobných případech zmenšila počet polí až na pětinu.
    Scelování pozemků v Mezících probíhalo společně s Cholinou, Odrlicemi, Dubčany, Unčovicemi, Jáchymovem a Náklem. Skončilo v roce 1909, souběžně s ním probíhalo i odvodnění pozemků. Společně postupovaly obce i v případě většího výskytu škůdců, zejména myší a hrabošů, jak tomu bylo v  roce 1930. Z roku 1899 je opakovaný zákaz vyhánění husí na dědinu pod pokutou, další zákaz doložen roku 1914, ale rok na to obec po určitou dobu vypouštění na náves povolila a vše se zřejmě změnilo až od razantní úpravy návsi ve dvacátých letech.

Rolnické mlékařské družstvo
     I když v sousedních Unčovicích vznikla Rolnická družstevní mlékárna v  roce 1897, vzniklo o rok později, po několika informačních schůzkách, Rolnické mlékarské družstvo v Mezících. 
Zakládalo jej 6. března 1898  23 členů, kteří zakoupili celkem 90 podílů po 30 K, ale již v roce 1898  postavili nákladem 8 555 K budovu mlékárny s tím, že dopravu zajistili členové zdarma, vybavili ji mlékařskými stroji na ruční pohon a 7. listopadu 1898 zahájila provoz zpracováním prvních 550 litrů mléka. Plynulý chod mlékárny zajišťovaly dodávky mléka od jednotlivých členů,
kteří na každý zakoupený podíl se zavazovali dodat určité množství mléka. V  Mezících to představovalo 1 500 až 2 200 litrů ročně. Podílnictví ale zavazovalo rolníky i jinak: například v prvních letech nemohla mlékárna najít odbyt na máslo a tak jej museli podle počtu podílů a za stanovenou cenu odebírat Členové družstva.
     Ředitelem mlékárny se stal František Zlámal, mladý družstevní podnik se úspěšně rozvíjel a od roku 1899 se stali členy a začali s dodávkami mléka i rolníci z Nákla a  Jáchymova. Rozšiřující se výroba si vyžádala využití páry pro pohon strojů a to v roce 1906. O rok dříve dosáhla mlékárna největšího počtu členů, 172. Z roku 1910 se dochovala data o výrobě: přijala za rok 291  000 litrů mléka, vyrobila 16 000 kg tvarohu a z něj využila 895 kg pro vlastní výrobu tvarůžků. V roce 1922 přijala mlékárna 131 000 litrů mléka, ale vyráběla jen máslo, odstředěné mléko a tvaroh.
     Generální přestavbou, zejména z hlediska technologie, prošla za podpory ministerstva zemědělství v roce 1928 a to nákladem 123 290 Kč, strojní vybavení pak stálo 30 000 Kč.
     Ve třicátých letech 20. století se denní příjem mléka pohyboval kolem 880 litrů, za kvalitu svých výrobků pak dostala mlékárna dva diplomy a bronzovou medaili.
     Její provoz skončil v rámci centralizace válečné ekonomiky v roce 1943, kdy byla spojena s družstevní mlékárnou v Senici na Hané, kam se vozilo mléko. Po založení JZD se vozilo mléko do pňovické mlékárny. Budova bývalé mezické mlékárny v roce 1952 vyhořela a nový majitel ji přestavěl na byty.
    S družstevnictvím souvisela i Zádruha, dominanta při vjezdu do obce, která sloužila především jako sklad obilí s kapacitou 7-8 vagónů, ale zajišťovala i prodej uhlí, hnojiv a šrotu. Podobná stavba byla v Náměšti na Hané a ústředí pak v Olomouci u podjezdu na Pavlovičkach. V padesátých letech zde krátce sídlil Výkupní podnik, pak zůstala budova opuštěná.
Projekt na původní stavbu dodal v květnu 1937 projektant Gustav Bittner z Prostějova pro Jednotu hospodářských družstev v Brně, která 3. června požádala o stavební povolení, 18.  června se konala stavební komise a 18. října 1937 žádá Jednota hospodářských družstev o kolaudaci. Vedle sklepa měla provozovna v  přízemí sklad hnojiv, kancelář a čekárnu, v I. a II. patře a v podkroví pak byl sklad obilí. Skladovací plocha jednotlivých pater se pohybovala kolem 80 m2.
     V roce 1925 bylo založeno strojní družstvo, v roce 1933 uváděné pod názvem:
Družstvo pro motorovou orbu v Mezicích, z.sp.s r.o. O jeho činnosti nejsou bližší údaje, ale zřejmě vzniklo jako spolek větších rolníků, kteří si společně koupily jeden z prvních traktorů. Měl železná orební kola, pluh a o jeho provoz se starali František Papica z  č.15 a Josef Novák z č.10. Byl to podnik ojedinělý, ale zřejmě neúspěšný, protože pamětníci uvádějí, že na jedné  oslavě Silvestra se o  traktoru zpívalo, zřejmě nelichotivě, a to se nelíbilo jeho vlastníkům. „Dělají si blázna z našeho neštěstí", zněl výrok jednoho z nich. V roce 1930 je doložený ve vlastnicví školkařského závodu Veselý traktor, ale bližší údaje o něm opět chybí. Na poměry v zemědělství měly velký vliv především sociální a politické změny po roce 1945 a s nimi související velký pohyb obyvatelstva. Z Mezic odešli, většinou do pohraničí, skoro všichni hofeři, bezzemci, kteří bydleli většinou u sedláků ve výměně statků, méně v domech, které ke statku patřily. Žili ve stísněných bytových i sociálních poměrech a vidina vlastního hospodářství byla velmi přitažlivá. Z Mezic tak odešlo kolem 100 obyvatel, především do Dlouhé Loučky, Újezdu u Uničova a Uničova i do dalších obcí.
Odešli také všechny děvečky a čeledíni. Na větších hospodářstvích býval jeden čeledín a dvě děvečky, dílem místní, ale převážně z okolí Bílé Lhoty či z  okolí Štítů.
 
    Krátkou epizodu poválečného vývoje se stal vznik Zemědělského strojního družstva v Mezicích, založeného 25.  července 1946, mělo 10 členů, traktor Škoda 30, 2 pluhy, vlečku a žací stroj. Vznik ZSD podporoval stát a přiděloval jim stroje. Většinou pak splynula se vznikajícími JZD. V Mezicích dva členové ZSD přešli do JZD při jeho založení. V roce byly 1952 schváleny stanovy a zároveň došlo k  přetvoření ZSD v Jednotné zemědělské družstvo a prvním předsedou se stal Karel Papica Č. 22. V první vlně vstoupilo do JZD hodně rolníků, ale protože v té době byla prosazována v celé republice politická směrnice k  odhalování nepřátel JZD a snaha byla určit v každé vesnici z velkých rolníků kulaky a ty postavit mimo proces kolektivizace. Tak tomu bylo i v Mezicích a důsledkem byly pak i postihy a věznění dvou velkých rolníků.
      Zakládání JZD změnilo vztahy na vesnici. Pro bezzemky a malé rolníky přinášelo od počátku zřetelné výhody a vše ve velké míře ovlivňovaly i důsledky dřívějšího sociálního rozdělení vesnice před rokem 1948.
     I tak se počet členů JZD zvyšoval z 69 na 99 v roce 1958. Předsedy JZD byly postupně od roku 1954 Karel Kadláček, od 1955  Josef Ošťádal a od roku 1956 Hynek Moťka. JZD využívalo od počátku místní školkařský závod, který mu byl přidělen. V roce 1961, k 1. lednu, došlo ke sloučení s Náklem a Stření do JZD Budovatel se sídlem v Nákle, v roce 1970 byla dostavěna ocelokůlna a roku 1975, 7. ledna, slučovací schůze do nového celku, JZD Obránců míru se sídlem v Unčovicích. Po roce 1989 v rámci restitucí začal samostatně hospodařit pouze jediný rolník. Velkou většinu zemědělské půdy mezi Olomoucí a Litovlí obhospodařuje dnes ZD Unčovice. Jeho předsedou je ing. Ivo Škrabal. 
     Živnosti a  řemesla, jejich počet, odpovídal velikosti obce. Často se živnostník nebo řemeslník živil nejen ve svém oboru, ale míval kousek pole, případně chodil pracovat k sedlákům nebo měl on či členové rodiny jiný zdroj příjmů. K těm patřilo například vázání třásní na šátky a jejich splétání do bohatých vzorů, které se dělávaly ženy jako podomácí práce pro faktory do Olomouce. Šlo většinou o vdané ženy, scházely, každá se svou prací a přivydělávaly si tak. Práce se odváděla obvykle jednou týdně.

 
Školka ZD Unčovice.
 
Muži chodili dílem do železáren v Řepčíně, hodně se pracovalo u zedníků. Šlo jednak o příkazského stavitele Josefa Bracha, dále o olomoucké firmy Havránek, Němeček, Chlup. Na jaře a na podzim, když byla pole prázdná, chodili muži pracovat na meliorace. Nezbytným řemeslem pro obec bývali obuvníci. I když jim jejich řemeslo stěžovalo to, že zejména děti, jak to počasí dovolilo, chodily bosky, měli zaručenou práci, zejména opravy. I když někteří uměli své řemeslo, vzpomíná pamětník na dvacátá léta a  své první dětské boty od místního ševce, šněrovací, kotníkové, ale pravá a levá nebyly rozlišeny a mohl je tedy nosit jakkoliv.
      V  Mezicích jsou doloženi 4 obuvníci. Na č. 70 František Látal, který pracoval se svým vnukem Aloisem Prázdným, později obuvníkem v  Unčovicích. Na č. 64 Jakub Skurka, který „za Rakouska" pracoval jako obuvník i ve Vídni, ale v Mezicích se mu s řemeslem nedařilo a pracoval jako pomocný zedník na stavbách v Olomouci, byl otcem pátera Dr. Emila Škurky. V místě dnešních domů č. 100 a 101 stával dům č. 14, kde bydlel v  nájmu další obuvník, Franti¬šek Dolínek, hlavním zaměstnáním ale cestář, jinak hudebník v nákelské ka¬pele. Poslední švec, František Večeřa, se věnoval řemeslu hlavně v zimě, byd¬lel na č.60 a byl i  obecním bubeníkem, zvonil v obecní kapli, ošetřoval a připouštěl býky, dělal běžnou údržbu a úklid veřejných prostranství, obstarával základní ošetření hasičské stříkačky a praní hadic po požárech. Bydlel v obecní pastoušce, kde byla i hasičská zbrojnice a chlév pro býky. Po jejím zboření byl přistaven k hospodě č. 36 sál.
      Většinou nešlo zbohatnout ani z dalšího řemesla, krejčoviny. Věnoval se jí, od narození němý, Josef Látal na č. 69, měl čtyři děti a před rokem 1939 prodal domek a odstěhoval se z Mezic. Výrazně úspěšnější byl Ladislav Kadlec. Při¬šel po roce 1948, bydlel ve zrušené mlékárně a šil ve zrušeném obchodu paní Špundové. V druhé polovině padesátých let se již jako řemeslník nemohl udržet a odešel do Moravských železáren. Jeho zásluhou došlo k založení Sokola v Mezicích a sám zde dlouho pracoval jako náčelník.
Holičské řemeslo provozoval Ferdinad Uvízl, který měl svoji provozovnu na Střeni, do Mezic dojížděl ve středu a sobotu a sídlo měl na č. 28, zřejmě od roku 1919. Měl tovaryše i učně, ve třicátých letech pak převzal živnost syn Ferdinand, který ale vystřídal v Mezicích několik míst pro svoji provozovnu. Do obce chodíval i holič z Unčovic, Vítek Kadlčík, chodíval po domech a za roční paušál 50 Kč chodil holit zákazníka jednou týdně. Chodil v neděli ráno před šestou, protože se pak vracel do své provozovny v Unčovicích. Poslední holičská provozovna byla v obci do roku 1956 a to v domě č. 25, kde provoz zajišťovaly již holičky z Příkaz. Po staletí patřila k životu vesnice hospoda, v  Mezících jsou doloženy dvě.
 
    Hostinec a obchod se smíšeným zbožím byly na č. 36, které patřilo původně Aloisi Koupilovi a kam chodili více chalupníci, domkaři, hofeři a čeledíni. Když je převzal syn Josef, rozšířil živnosti o řeznictví a vše vedl až do roku 1924, kdy dům prodal manželům Jaroslavu a Antonii Schónweitzovým z Pří-bora, kteří vzhledem k provozním závadám byli nucení celý objekt přestavět. Byl zrušen obchůdek, zdviženy stropy, vybudovány nové suché záchody a nová porážka pro dobytek. Jaroslav Schonweitz byl řezník, kupoval dobytek a  maso z vlastní porážky prodával v obci, především je ale vozil do masné tržnice v Olomouci a později nakupoval dobytek pro příkazského řezníka Saura, který jej živý posílal do Prahy. Živnost provozovali až do roku 1946, kdy dům prodali manželům Antlovým a ti ji provozovali až do roku 1956, kdy provoz převzala Jednota a Antlovi zůstali jako zaměstnanci. Sál u hospody, postavený Antlový-mi, byl bez sociálního zařízení a  využívala jej v té době založená TJ Sokol na cvičení i kulturní akce. Jednota sál nepřevzala, protože byl zatížen velkým dluhem a tak jej převzal MNV Mezice a propůjčil Sokolu do užívání. V roce 1975 koupil Národní výbor polovinu sousedního domu č.53 a na jeho místě v Akci Z  bylo k sálu přistaveno jeviště a pod ním sociální zařízení a menší vý¬čep, vše nákladem kolem 350 000 Kčs z rozpočtu NV Náklo. JZD Náklo zapla¬tilo nové parkety a vybavení sálu nábytkem. V roce 1989 byl objekt včetně sálu v restituci vrácen synům manželů Antlových a ti jej později prodali Radku Drulákovi. Nájemné, které chtěli Antlovi po Sokolu, bylo vysoké a tak je dnes ze sálu sklad.
      Již před I. světovou válkou provozoval na č. 37 hospodu, řeznictví a menší hospodářství Josef Novák. V jeho hospodě se scházeli hlavně sedláci. Josef Novák byl prvním předsedou Sboru dobrovolných hasičů a po jeho smrti se živnost omezila jen na hospodu. Vedle ní se nacházel menší sál, kde do roku 1950  probíhal veškerý společenský život. V roce 1930 sourozenci Novákovi, Anna, která vedla hospodu, Břetislav a Josef, dům pronajali a  odstěhovali se do Olomouce. Nájemcem se stal Vladimír Réman, který zde zřídil i obchod se smíšeným zbožím. Na začátku války se Rémanovi přestěhovali do Nákla a hos¬podu si pronajali manželé Grézlovi z Loučky, kteří zde byli až do konce války. Po nich přišla rodina Stejskalova z  Kladek a od nich již převzala v rámci socializace hospodu Jednota, ze  sálu udělala větší obchod a zbytek budovy byl pronajat na byty. Stejskalovi zůstali jako zaměstnanci, po jejich odchodu vedl obchod Vladimír Réman. Původní majitelé zemřeli bez potomků, proto dostal objekt stát zastoupený obcí Mezice, která část prodala na byty - vznikla tak samostatná čísla 95 a 96, prostřední část odkoupilo LSD Jednota, která ji adaptovala na obchod se smíšeným zbožím, které zůstalo původní číslo 37. V roce 1993 jej od Jednoty odkoupila dosavadní vedoucí Marie Ošťádalová, 
dnešní majitelka. Známou a váženou osobností býval na č. 23 Florián Utíkal, kovář a podkovář, za kterým se jezdilo z širokého okolí. Uměl opravit vše, co bylo v domácnostech, míval jednoho až dva tovaryše a učně. Měl tři syny, kteří se také vyučili otcovu řemeslu a  nejstarší, Václav, převzal živnost a na kovárně byl až do roku 1960. Od počátku padesátých let pracoval pro JZD a když si družstvo postavilo vlastní dílny, přešel tam. Kovářem se vyučil i jeden z jeho synů. První zmínka o kovárně je z roku 1807, kdy obec uvádí „ vystavěli jsme mostek na trávníku u kovárni".
Vedle obchodů, spíše obchůdků a hospod, měla Anna Špundová, manželka sedláře, také malý obchod a to na č.29. Prodávala základní potřeby: tedy mouku, cukr, sůl, zápalky, petrolej, později chléb, dodávaný Stejskalovým pekařstvím v Nákle. Manžel ji příležitostně pomáhal v obchodě a kromě sedlářských prací byl znám jako bubeník nákelské kapely. Mimořádně dlouho, v letech 1922 až 1945, měl funkci předsedy hasičského sboru. Po smrti manželky po roce 1946 se odstěhoval do Nákla a noví nájemci, Šinclovi, si zde nakrátko zřídili galanterii.
Krátkodobá a drobná byla i živnost Marie Dragounové na č.l v době po první světové válce, kdy muži nosili škrobené límce, manžety a náprsenky, které od nich brala pro svoji živnost, prádelna, žehlírna, chemická čistírna. Později měla obchod se smíšeným zbožím v  Nákle. Její manžel byl stolařem. Stejné řemeslo měl po jejich odchodu na č.l i Josef Novotný.
Řemeslem, které pomáhalo majitelům menších hospodářství najít obživu, bylo zednictví. V Mezicich byl zednickým mistrem František Babica, v sezóně zaměstnával 10 - 12 zedníků, opravovali a přestavovali statky, stavěli menší domky a úzce spolupracoval se stavitelem Macháčkem Litovle.
    I v často velmi malých vesnicích bývala trafika. V Mezících měl původně koncesi na prodej tabáku hospodský Josef Novák, ale kolem roku 1930 dostal trafiku František Hladiš, který původně pracoval ve Svobodově parketárně na Lhotě nad Moravou, ale po pracovním úraze mu amputovali nohu nad kolenem. Trafiku dostal jako náhradu důchodu, postavil si domeček - prodejnu - vedle kapličky a trafiku provozoval až do roku 1956. Do odchodu do důchodu pracoval jako vrátný v Litovli.
    Nejúspěšnějším podnikem v Mezicich, známým v širokém okolí, se stalo zahradnictví rodiny Veselých. Odborníci přičítali úspěšnost jejich ovocnářské školky - vedle odborných a obchodních schopností majitelů - i poloze, kdy ze  severu, z Jeseníků profukuje studenější a z jihu teplý vítr a lesy Pomoraví ovlivňují srážky tak, že nejsou přívalové, ale mírné a  pravidelné.
Počátky jsou spojeny s Tomášem Veselým, který na statku č.8 v Mezicich zkoušel ještě před první světovou válkou pěstovat zeleninu a zeleninovou sadbu.

 
     Skutečné podnikání začalo až po roce 1918 zásluhou jeho synů, Josefa a Bo¬humila. Většího rozmachu dosáhl závod kolem roku 1925. Již tehdy, vedle prodeje vlastních výpěstků, zajišťoval i výsadbu větších sadů. Ústně se traduje, že výpěstky posílali až do Itálie. Cesta veškerého zboží ale začínala na nádraží v Příkazích. Největšího rozmachu dosáhl podnik před rokem 1938, kdy zaměstnával 10 zahradníků a 10 žen na pomocné práce.
     Veškeré práce se konaly ručně, od sázení, ošetřování až po expedici zboží. Školkařský závod Veselý měl poboční závody i v Sukolomi u Uničova a v Olo¬mouci na Póvlu. Velké bylo i vlastní hospodářství v Mezicich a  krom toho měl pronajatý statek v Určících. Těžkou ztrátu pro úspěšný podnik přinesla zima 1928/1929, kdy skoro vše ve školce vy mrzlo, další omezení přinesla hospodářská krize ve třicátých letech a za II. světové války pak byla produkce minimální.
V roce 1948 byla na podnik uvalena národní správa s národním správcem Františkem Utíkalem, ale skutečný provoz zajišťoval Vladimír Šincl, který se u Veselého vyučil. Po založení JZD v Mezících byl podnik převeden na družstvo a začal, i díky Vladimíru Šinclovi, nový rozmach produkce. Po roce 1960 byla přínosem spolupráce s JZD Práče. Bohumil Veselý pracoval ve školce skoro až do smrti a školka využívala i statek Veselých, ale byly postaveny i nové objekty. Zvýšila se i výrazně výměra obdělávané plochy a to na 15 ha, z  toho 13 ha bylo určeno na ovocné stromy. Jejich roční produkce se v  sedmdesátých letech pohybovala kolem 70 000 stromů.
      Po roce 1989 se v rámci restitucí nedohodli dědici se Zemědělským družstvem a to pak upravilo opuštěný kravím na vlastní zahradnictví. Změnil se tak i  vzhled vjezdu do Mezic.
Druhou dominantou na protěj ší straně cesty se stal sklad a prodej plastových trub, který jeho majitel, Josef Kvapil, postavil rekonstrukcí opuštěné budovy skladu bývalé Zádruhy.