Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • Českê

Obsah

Doprava, pošta a elektřina

Doprava a pošta
    V Mezicich se dlouho udržovalo označení „erární" nebo „ císařská" pro silnici Olomouc Litovel, která vedla za mezickými humny, ostatní cesty byly obecní. K  silnicím pak patřily stromy, z roku 1875 je popis společného projektu rolníků z Mezic, kteří osadili cestu z obce směrem k „erární". Spojka se nelišila od polních cest a jako zpevněnou silnici ji obec postavila až v  roce 1904 nákladem 15 000 K, na stavbu si půjčila peníze a splácela je až do roku 1932.
Průběžně se objevují od 19. století zprávy o navážení kamene na cesty a to většinou z Mládce nebo Náměště na Hané.
    V roce 1901 začala obec s dlážděním chodníku do Nákla „větším kamenem a  v šířce 4 střevíců". Kámen se vozil ze skály v Loučce. Drobnější štěrk se vozíval ze Seničky. Chodník kolem Cholinky se stavěl v letech 1986  až 1987, a to kolem splávku až k protipožární studni na Trávníku. Cholinka protékající obcí (kronika v druhé polovině 19. století ji jmenuje jako Potok) si vynucovala stavbu mostků. Zpráva o stavbě mostku „v Dědině" je z roku 1808, v roce 1807 se uvádí „vystavěli jsme mostek na trávníku u kovárnie". Znovu se pak stavěl v roce 1847. Při úpravě návsi roku 1926 se stavěl na návsi zároveň mostek před č. 7 a č. 24.  Obecní pohrabáči nebo cestáři udržovali cesty, odváděli vodu, zasypávaly díry ve vozovce a ve chvíli, kdy se začaly v některých místech vyjíždět do vozovky koleje od ráfových vozů, kladly do cesty do vyjetých kolejí, zhruba po 100 metrech, kameny, aby donutily vozy změnit směr a  zabránily tak narušení povrchu cesty. Pamětníci, majitelé povozů, to rádi neměli. Kameny se kladly kovovými kleštěmi, jaké dnes užívají dlaždiči.
     Vedle nádraží v Příkazích, které pro venkovského člověka 19. století, zvyklého chodit i desítky kilometrů pěšky, bylo jako „ za humny", objevuje se v roce 1929 první zpráva o chystané autobusové dopravě na lince Litovel -Příkazy, provozovala ji nejprve firma Synovec a po ní České dráhy. Během II. světové války došlo k  omezení a pak zastavení autobusové dopravy, která se rychle obnovovala po roce 1945, i když v prvním poválečném obodbí jezdily na trase místo autobusů nákladní automobily. Autobusová čekárna se stavěla v roce 1987.

   Zapomínaný je nerealizovaný projekt na elektrickou trať Příkazy Litovel a je k němu málo dokladů. Nejvýznamnější osobností, která za projektem stála, byl poslanec a rolník z Unčovic Josef Staroštík, který chtěl svou obec i okolní napojit na železniční síť. V roce 1910 zemský sněm prohlásil projekt za „užitečný", začaly přípravné technické práce a  vytýčení trasy. Vedla od příkazského nádraží do Unčovic, na ni měla navazovat II. etapa do Litovle. Trať tak měla navazovat na dráhu Olomouc - Čelechovice na Hané, ale projekt postupoval velmi pomalu a tak jej nakonec předběhla realizace dráhy Senice na Hané - Litovel, kde začal jezdit vlak v roce 1914. Nerealizovaná elektrická trať do Unčovic a  Litovle počítala s tím, že drážní těleso povede v návaznosti na silnici Olomouc - Litovel a souběžně s ní, v jednotlivých obcích mělo být osobní nástupiště i „nákladová část". Jednou ze zastávek měly být i Mezice. Není zřejmé, jaké vagóny zde měly jezdit, jako zdroj elektřiny počítal projekt s Rolnickou elektrárnou na Březové. Její výkon měl být ale výrazně zvýšen. Celý záměr vykazoval řadu nedostatků a také poměr okolní obcí k němu nebyl asi příliš nadšený.
      Poštovní služby byly podle nejstarších zmínek spojeny s Náklem a v roce 1899 dostával obecní sluha o 5 zl ročně navíc za „ donášení pošty". V samotném Nákle byla pošta od roku 1890, do roku 1894 chodil posel pěšky do Olomouce pro zásilky, v letech 1894 až 1896 pro nejezdil se žlutou poštovní károu a  od roku 1896 vyzvedával dvakrát denně poštu na příkazském nádraží. Dvakrát denně se také roznášela po obci.

Elektřina
     V roce 1903 Mezice odsouhlasily žadatelům připraveného projektu rolnické elektrárny na Březové, že je možné stavět vedení přes obec a za to bude obci nainstalováno zdarma 5 světel veřejného osvětlení. V roce 1906 pak obec zvažovala již 6 až 8.
     Počátky elektrifikace Mezic jsou spojeny s první družstevní rolnickou elektrárnou na Moravě, která vznikla na místě vyhořelého mlýna na Březové. 31. prosince 1906 její elektřina začala svítit v Unčovicích, jejichž rodák, poslanec Josef Staroštík, stál v čele celého projektu. V následujícím roce začaly využívat výhod elektřiny i Mezice. Náklady na instalaci a spotřeba jsou doloženy na usedlosti č. 25, kde instalace stála 375 K a 10 hal, zahrnovala elektroměr a 12 instalovaných žárovek. Za kilovathodinu se platilo u svícení 50, u motorového proudu 24 hal. Menší domy s 3 instalovanými žárovkami platily roční paušál 5 K z jedné žárovky. O  elektřinu byl stále větší zájem a tak na Březovém v roce 1917 pro zvýšení výkonu musela být ještě instalována nákladem 65 000 K parní lokomobila fy Wolf o výkonu 135 HP. Elektrifikace se postupně vylepšovala, v roce 1924 cukrovary, litovelský i hejčínský, přispěly na osvětlení u svých vah.
Obec Mezice má ve svém archivu ojedinělé zápisy, nadepsané „poplatek z bubna" a to za léta 1900 až 1912, kde je jmenovitě uvedeno, co má bubeník hlásit. Vedle agendy obce se platilo i  za vybubnování zpráv od jiných zájemců. Obecně převažovaly prodeje domků, polí (nejen v Mezicích, ale i v okolních obcích), také prodej „trávy", tedy pozemků na sečení a nebo prodej dříví v lese. Po roce 1945  ze sbírky mezi občany a z obecních peněz zavedla firma Mazáč z Olomouce obecní rozhlas, tím skončily i pochůzky posledního bubeníka po obci, Karla Dolínka.